Solaris – Anything goes

Inscenace Strašnického divadla, premiéra 20. září 2017 v rámci festivalu Příští vlna/Next wave. Dramatizace novely Stanisława Lema v českém překladu Bořivoje Křemenáka a Ericha Sojky. Režie Ewa Zembok, výprava a kostýmy BioMasha, hudba Michal Kořán, dramaturgie Lenka Havlíková. Hraje Dana Marková, Tomáš Petřík, Václav Marhold a Hynek Chmelař.

Text hry tu.


Rozhovor v MF Dnes 12. dubna 2017.

Tu i s krásnou fotografií včetně velice jarního úsměvu.


Rozhovor v HN v pátek 13.ledna 2017

Rozhovor Vladimíra Ševely s RL

Národní divadlo od listopadu 2016 uvádí jeho hru z vědeckého prostředí s názvem Dotkni se vesmíru a pokračuj s Davidem Matáskem v hlavní roli. René Levínský působil šestnáct let jako matematik a ekonom v Německu, mimo jiné v ústavu Maxe Plancka v Jeně, loni přestoupil do pražského CERGE. Od konce 80. let psal divadelní hry pod originálními pseudonymy: Helmut Kuhl, Samuel Königgratz či Leo Egerstein. V programu Nové scény se v jeho životopise uvádí, že se narodil jako Pravoslav Oelsnitz Evě Oelsnitz a Andreasu Bandovi v saské Olešnici nad Halštrovem, po smrti otce se odstěhovali do východočeské vsi Levínská Olešnice, kde mu matka změnila jeho „germánsky znějící příjmení“ na Levínský a později křestní jméno Pravoslav na René, když byla zasažena četbou knižní série Jalna.
To zní jako mystifikace a asi je, ne?

To je taková hra.

Co je tedy z toho pravda a co je vymyšlené? Kde jste se narodil a jak se vlastně jmenujte?

Narodil jsem se v Hradci Králové a jmenuju se René Levínský.

Jak jste se jmenoval, když jste se narodil?

Stejně. 99 procent Levínských tedy spíš Levinských ve světě má příjmení odvozené od Léviho, a pak je ještě malá skupina nežidovských Levínských a to jsme my, Levínští z východních Čech.

Levínský z dlouhým „í“.

Jasně. Tak se mezi sebou poznáme. Výhoda je v tom, že ti s krátkým i nás naopak berou za svoje. Vlastně jsme taková tajná minorita v minoritě. Dalo by se říci spiklenci s dlouhým i.

A existuje nějaká Levínská Olešnice?

Samozřejmě, to je tam u nás ve východních Čechách.

Vy matete návštěvníky divadel už delší dobu také tím, že jednotlivé hry uvádíte pod různými pseudonymy: Samuel Königgratz, Leo Egerstein, Helmut Kuhl. Teprve pod svou poslední hrou jste podepsán jako René Levínský. Proč si tím, že neustále měníte pseudonymy, komplikujete cestu k popularitě?

Mně nejde o sebeprosazení… Pseudonym vymýšlím podle konkrétní hry, aby se k ní pěkně hodil. A u té pro Novou scénu jsem musel nahlásit jméno autora před tím, než hra byla napsaná. Takže mi nezbylo než nahlásit svoje vlastní jméno, tak alespoň tvrdím, že to vlastní jméno není vlastní. Zatímco normální autoři používají pseudonym, já jsem použil vlastní jméno a tvrdím, že je pseudonym. To je tak trošku pseudonym na druhou. Ale já si myslím, že lidi nechodí do divadla na autora, ale protože tam hraje nějaký herec. Takže je vlastně jedno, kdo to napíše. Režiséři v téhle zemi mě znají a když chtějí napsat hru, vědí, jak mě najdou. Víc nepotřebuju. Není potřeba strkat sám sebe dopředu.

A vaše hra „Dotkni se vesmíru a pokračuj“ vznikla tak, že za vámi přišli z Národního divadla, že by od vás něco chtěli?

Přesně tak. Dramaturgie Národního divadla přišla s nápadem, abych napsal hru pro Jana Friče, a ten mne hned na první schůzce požádal, aby „tam bylo trochu vědy a trochu esoteriky“. Vysvětloval mi to třeba na příkladu vysoušeče zdí, který si člověk koupí domů, protože je k němu manuál psaný vědeckou řečí, ale je to vlastně jen krabice, v níž nic není. Chtěl jsem, aby povídal dál a on vyprávěl, že když mu bylo osm let, dostal svůj první počítač a v návodu stálo „press space to continue“. Protože tehdy neuměl anglicky, vzal si slovník a přeložil si to jako „dotkni se vesmíru a pokračuj“. Tak seděl před tím počítačem a mával rukama do prostoru, ale nic se nedělo.

To vás obdivuju, jestli jste už v téhle chvíli už začínal tušit, o čem ta hra bude.

Já nemám vůbec žádné divadelní vzdělání. Všechno, co vím, je z knihy „Jak nepsat divadelní hru“ od Waltera Kerra. Ten píše, že nejhorší je vědět dopředu, o čem chce člověk napsat a co chce říct, že pak je to totální průšvih „a la these“ a že je potřeba vycházet z nějaké situace, ze záblesku, z dojmu.

Jednou z inspirací té hry je prý výzkum poněkud excentrického matematika. Čím vás zaujal?

Je taková fascinující postava, žijící člověk, který se jmenuje Ilja Rips, což je jeden ze zásadních matematiků 20. století. Dostal i nějaké české vyznamenání, protože když ještě žil v Sovětském svazu, pokusil se upálit na protest proti okupaci Československa. Pak ho zavřeli do blázince, ale později se mu podařilo vystěhovat se do Izraele, kde udělal velkou kariéru. Potom mu zřejmě přeskočilo, protože začal studovat Tóru ekvidistanční metodou, kdy četl postupně každé páté, šesté, sedmé či osmé písmeno. Takto tam hledal jména nejvýznamnějších rabínů.

A našel je tam?

Dokázal, že tam s ohromně vysokou statistickou pravděpodobností jsou. A potom jeho článek vyšel v Statistical Science, což je velice slušný časopis. Redakce tam připsala: „My víme, že je to blbost, ale matematicky je to úplně v pořádku. Je na dalších matematicích, aby zjistili, v čem je ten trik.“ A trvalo hodně dlouho, než Maja Bar-Hillel se svými spolupracovníky z Hebrejské univerzity zjistila, že celý vtip je v tom, že každý rabín má přibližně dvacet jmen, včetně pražského rabína Löwa, jemuž Izraelci mimo jiné říkají Maharal. Když se podíváte na hrob kteréhokoli významnějšího rabína, je na něm asi dvacet různých nápisů, ale Rips si samozřejmě vybral ty, které se mu hodily. Ve chvíli, kdy máte dvacet rabínů – a i kdyby každý z nich měl jenom deset jmen – je to 10 na dvacátou možností, a když z nich vyberete tu jednu, co se hodí, tak tam bude. A důkaz Maji Bar-Hillel spočíval v tom, že ona úplně stejným postupem analyzovala Dostojevského Zločin a trest, a našla tam ta jména rabínů znova, jenom v jiné variantě. Takže ten trik byl úplně jinde, než lidé čekali. A když člověk hledá distanční metodou v Tóře, potom tak může hledat i v genomu. Mimochodem Šifra Mistra Leonarda je inspirována přesně tímhle výzkumem. Jenom se to nikde neříká.

Příběh Ilji Ripse i vaše hra ukazují, že věda a pověrčivá magie mají k sobě zvláště dneska někdy hodně blízko.

Tahle společnost zatratila náboženství, nikdo ničemu nevěří. Ale chtěla by zase věřit. Já jsem vystudoval fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou a tím pádem se o mně říká, že jsem jaderný fyzik, což není pravda, protože jsem vystudoval aplikovanou matematiku. Ale když sedím s kamarády v hospodě, ptají se mě: „Tys vystudoval tu jadernou fyziku, tak jak to teda je s tím počátkem světa?“ Najednou lidi hledají u vědců něco, co dřív hledali v kostele, chtějí slyšet historku s přesahem. Jenže vědci nejsou schopní tohle očekávání splnit. Občas to ovšem někdo z nás z vědců nevydrží a najednou ty historiky s velkým přesahem začne vyprávět, když se ho na to lidi na to ptají. A je mu blbé říct: „Hele, já jsem jaderný fyzik, takže umím například hledat symetrie v diferenciálních rovnicích, to je celé, a je to podobné jako, když někdo umí paličkovat, jde jenom o takovou zručnost. V tom žádný přesah ani esoterika není.“ Ale lidi po příbězích s přesahem touží a jsou pak zklamaní, když jim to ten věděc takhle přizná.

Matematik ve vaší hře se snaží dokázat, že když může být „boží“ vzkaz zakódovaný ve svatých textech, mohl by být i v lidském genomu nebo šroubovici DNA. Vás takové věci nikdy nenapadají?

Ne, ale ať si každý představuje, co chce.

Co si myslíte o spolku skeptiků Sysifos, který jste si v Dotkni se vesmíru…vzal taky na paškál: Je podle Vás potřebný, nebo spíš směšný tím, že zarputile trvá na exaktním pohledu?

Mně přijde důležitý. Kolem nás je spousta šílených věcí, například homeopatie. Na druhou stranu mi nesedí způsob, jakým se snaží být vtipní.

V čem?

Třeba když si předseda spolku Sysifos oblékne himation. A někdy je Sysifos zbytečně agresivní. Myslím, že by si měl hlídat nesmyslné výzkumy na vysokých školách, obzvlášť státem financovaných, ale dávat Zlatý balvan třeba Jardovi Duškovi mi přijde jako úlet. Protože Jarda Dušek má nějakou životní zkušenost, je to skvělý chlap a když něco vypráví, mluví metaforicky, užívá úplně jiný druh jazyka, a není možné ten jazyk vzít a chápat ho stejně jako jazyk článku uveřejněného v nějakém technickém časopise. To je, jako kdyby někdo analyzoval tímhle exaktním způsobem básně.

Působil jste šestnáct let na univerzitách a věděckých ústavech v Německu. Jak jste se tam ocitl?

V roce 2000 jsem udělal doktorát a šel do něčeho, čemu se říká „job market“. To pošlete asi sto „application packages“ do celého světa a pak vyrazíte na konferenci, která se koná první týden v lednu v Americe a sejdou se na ní všichni zaměstnavatelé a studenti, kteří v oboru hledají místo, aby se nemuselo jezdit kolem zeměkoule. Ta konference je pokaždé jinde v USA, v roce 2000 byla v Bostonu. Měl jsem tam šest interview. Jedno do Austrálie, jedno do Turecka, další do Mexika, pak do Essexu, Holandska a Německa. Byl jsem připravenýj jít kamkoliv.

O jaký obor tedy šlo?

O ekonomii. Já jsem vystudoval na CERGE, mám doktorát z ekonomie. Sice jsem spíš aplikovaný matematik než ekonom, ale tam jsem prostě snažil prodat sama sebe jako teoretika. A nakonec se mi to povedlo, i když mi vyšla jenom jedna možnost a to byl německý Freiburg. Bylo to ale nejblíž do Čech a celkově skvělé místo k životu. Já jsem dodnes fanoušek SC Freiburg a každou sobotu sleduju, jak hráli kluci fotbal.

Tam hrál i český záložník Vladimír Darida.

Darida tam hrál pozděj. Za mě tam hráli tři Gruzínci. Jeden se jmenoval Kobiašvilli, druhý Iašvilli a třetí Ckitišvili. A nejlepší bylo, že jediný Němec, který v týmu nastupoval, se jmenoval Tobias Willi. Vlastně muž bez příjmení, protože z něj měl jen tu gruzínskou koncovku.

Jako první jsem viděl vaši hru „Doubkowa hole má“ a říkal jsem si, proč jste si asi vybral příběh dvou sudetských Němek. Pak jsem si přečetl váš životopis, podle nějž jste se narodil v Německu a měl jsem pocit, že mi to je jasné. Teď vím, že životopis byl mystifikační a zase tápu, proč jste si vybral tohle téma.

Například i proto, že když jsem žil šestnáct let v Německu, každý rozhovor s člověkem, s kterým jsem se seznámil, začínal omluvou toho člověka za druhou světovou válku, i když mu třeba bylo teprve osmnáct. A to se mně stává dodneška.

Já tedy mluvil se spoustou Němců a tohle se mi nikdy nestalo. Možná se ale chovají jinak, když slyší jméno Levínský…

Možná je to tím. Jméno Levínský otevírá spoustu dveří. Když jsem v Jeně hledal lékaře, přišel jsem do ordinace jakéhosi doktora Gneista. Nebyl jsem v čekárně úplně první, ale on si mě okamžitě zavolal a když se mě zeptal, jestli mám nějaké zdravotní problémy, podíval se na mě a řekl: „Já se jmenuju Lewinsohn, ale kvůli nim jsem si to tady změnil na Gneista.“ A od té doby jsem tam nikdy nečekal. Ale že jsem z Levínské Olešnice, jsem mu nikdy neprozradil.

Vy jste se jako matematik a ekonom zabýval mimo jiné teorií her a vyjednávání. Využil jste to nějak v běžném životě?

Nevyužil, ale myslím si, že třeba v politice by se to mělo využívat daleko víc. Podívat se jaká jsou pravidla hry a podle toho se chovat. A podívat se jací tam jsou hráči. Například když vezmu české prezidentské volby. Máme tady pana Zemana a celý diskurs je teď o tom, kdo ho porazí. Myslím si, že je to trošku předčasné. Zeman je skoro neporazitelný v druhém kole, protože tím, jak vypráví, co mu přijde na jazyk, si z toho každý něco vezme. Ale právě tím, že vypráví cokoliv, je dost slabý v prvním kole. On se stal prezidentem ne proto, že porazil Karla Schwarzenberga, stal se prezidentem proto, že přesvědčil Vladimíra Remka, aby nekandidoval, a tím komunisti neměli kandidáta v prvním kole. Kdyby Remek kandidoval, Zeman by dostal o deset procent míň v prvním kole, nepostoupil by do druhého a byl by vyřízený. Takže porazit Zemana znamená postavit dostatek dobrých kandidátů do prvního kola. A taky tam postavit nějakého komunistu, který vezme těch deset komunistických procent. I kdyby člověk měl kvůli tomu založit vlastní komunistickou stranu. Dál samozřejmě postavit nějakého autentického sociálního demokrata, což Dientsbier byl, ten Zemanovi sebral spoustu hlasů. Dobré by bylo, kdyby kandidoval Robejšek, aby tam byl autentický nacionalista. A musí kandidovat Okamura. Tímhle způsobem se Zeman nedostane ani do druhého kola a bude vyřešeno. Ale pokud se dostane do druhého, tak bude problém.

Dalším vaším zajímavým výzkumem bylo zkoumání, jaký je rozdíl ve férovosti a důvěře mezi hubenými a obézními muži. To asi nesouvisí se hrou s názvem „Kdo nevidí tlusté ďábly, jak si mastí ryšavé vlasy“, na jejímž psaním jste se podílel.

Vychází to z výzkumu, který se jmenuje „selfish brain“ čili „egoistický mozek“. Když je člověk ve stresu, tak 50 procent cukru z krve spotřebuje mozek. Ví se, že lidi, kteří jsou korpulentní, se chovají v různých hrách víc kooperativně. Je tu otázka proč. Dělají to proto, že mají už dost cukru v krvi, nejsou vystreslí, jsou v pohodě a je to dané fyziologicky, nebo je to kulturní záležitost, protože každý tlustý měl problémy v partě a musel se chovat mnohem víc sociálně, aby v té partě získal své místo a udržel si ho? Tuhletu otázku jsme si položili a ve výzkumu v nemocnici v Kielu jsme měli hubené, co měli cukru jako hubení, pak tlusté, co měli cukru jako tlustí, potom tlusté, co měli cukru jako hubení. Napíchaní byli všichni, ale někdo měl placebo, a někdo adrenalin, který mu snížil hladinu cukru na polovinu a byl tak vystreslý, jako kdyby skákal poprvé s padákem. Já k tomu vymýšlel různé hry a doktoři dělali reálné experimenty. Šlo o to, jestli se ti tlustí, co měli cukru jako hubení, budou chovat víc jako ti hubení, nebo víc jako tlustí. Podle mě byl výsledek fascinující. Co vy byste předpokládal, že se dělo?

Nechám se podat.

Tlustí se chovali jako tlustí. Bylo to úplně jedno. Nechci to přehnaně zobecňovat, ale ukazuje to na to, že chování tlustých lidí je mnohem víc dané jejich historií sociálních vztahů než momentální fyziologickou situací.

A proč jste si tenhle výzkum vybral, když nejste hubený ani tlustý?

No jo, mám body index 29, já bych mezi nimi nebyl. My jsme vybrali lidi, kteří měli body index míň než 25 a víc než 30. Pro mě bylo zajímavé zjišťovat, co jsme my lidi zač. Jestli se chováme podle toho, kolik máme cukru v krvi nebo podle toho, co jsme zažili za posledních 40 let. A my ukazujeme, že nás ovlivňuje to, co jsme zažili za posledních 40 let.


Cesta do středu Země sopouchem Milešovky

Inscenace Divadla ALFA v Plzni, premiéra 10.října 2016. Režie Tomáš Procházka, výprava Robert Smolík, hudba Jan Burian ml., světelný design Jan Dörner, dramaturgie Petra Kosová. Hrají: Martina Hartmannová, Radka Mašková, Bob Holý, Josef Jelínek a Petr Vydarený.

Text hry tu.

Recenze Jana Kerbra v Lidových novinách tu.


Úvod do práce s počítacem. Rekvalifikační kurz, Úřad práce MČ Praha 9

Rozhlasová hra. Předpokládaná premiéra v únoru 2017. Režie Johana Švarcová, dramaturgie Renata Venclová, hraje Petr Vaněk.

Text hry tu.

Prezentace (naprosto zásadní pro rozhlasovou verzi).


Dotkni se vesmíru a pokračuj

Inscenace Národního divadla v Praze, premiéra 3. listopadu 2016 na Nové scéně. Režie Jan Frič, výprava Nikola Tempír, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jakub Kudláč, světelný design Martin Špetlík, dramaturgie Jan Tošovský. Hraje David Matásek, Martina Preissová, Saša Rašilov, Jana Janěková ml., Jan Bidlas, Pavlína Štorková, Igor Orozovič, Ondřej Pavelka, Alois Švehlík, Jiří Štěpnička a další.

Inscenace DS Klika Brandýs nad Labem, premiéra 30. května 2017. Režie Jiří Kubec.

Inscenace Městského divadla Brno, premiéra 16. září 2017. Režie Hana Burešová, asistent režie Igor Ondříček, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Tomáš Rusín, hudba Petr Hromádka, dramaturgická spolupráce Jiří Záviš, světelný design David Kachlíř. Hraje Petr Štěpán, Alena Antalová, Svetlana Janotová, Igor Ondříček, Viktor Skála, Ivana Vaňková, Miloslav Čížek, Rastislav Gajdoš, Aleš Slanina a Jan Mazák.

Text hry tu.

Recenze Jana Císaře v Lidových novinách tu.

Recenze Vladimíra Mikulky v Nadivadle tu.

Recenze Jakuba Škorpila v Nadivadle tu.

Recenze Radmily Hrdinové na Novinkach.cz tu.

Recenze Jany Soprové na scene.cz tu.

Recenze Tomáše Šťástky v MF Dnes tu.

Recenze Ester Žantovské v Hospodářských novinách tu.

Recenze Oldřicha Lapčíka v časopise Vesmír tu.

Recenze Marty Harasimowicz na jádu tu.

Blog Petra Burmy tu.

Blog Prof. RNDr. Zdeňka Opatrného DrSc. (Neviditelný pes) tu.

Rozhovor Vladimíra Mikulky v Mozaice Českého rozhlasu tu.


Srub

Začátek naší hry s Milanem tu.